Chance Vought F4U Corsair. Video

Chance Vought F4U Corsair byl americký stíhací letoun, který sloužil především v druhé světové a v korejské válce. Byly vyráběny v letech 1940 – 1952 a v některých letectvech sloužily tyto stroje až do 60. let. Celkem jich bylo vyrobeno 12 571.

Vývoj letounu Vought F4U Corsair, který měl být dle zadání námořní stíhačkou, začal roku 1938. Letoun byl postaven "kolem" motoru Pratt & Whitney R-2800 Double Wasp. Pro maximální využití výkonu motoru bylo nezbytné instalovat vrtuli Hamilton Standard Hydromatic o průměru 4 m a také bylo nutné zachovat podvozkovou část, což vedlo k typickému designovému znaku Corsairu - zalomenému křídlu do tvaru písmene "W".

Wings

Prototyp nového letounu s označením XF4U-1 poprvé vzlétl s šéfpilotem Lymanem A.Bullardem 29. května 1940 z letiště Bridgeport Municipal ve Stratfortu stát Connecticut a brzy vykázal rychlost 651 km/h.

 Námořnictvo poznalo, že se jedná o stroj mimořádných výkonů, proto po úpravách objednalo první sérii v roce 1941. První sériový letoun F4U-1 s motorem R-2800-8 o výkonu 1449 kW provedl zálet 25. června 1942.

Jediným problémem byly nevhodné vlastnosti letadla při přistání na palubu letadlové lodi - omezený výhled vpřed při závěrečném přiblížení (přes dlouhý mohutný překryt motoru). Proto byly tyto stroje od dubna 1943 přiděleny k leteckým silám námořní letky VF-12, startující z pozemních základen.

První jednotka letectva námořní pěchoty s letouny F4U-1 byla zformována v Camp Kearney v Kalifornii 7. září 1942 jako VMF-124. Prvních bojových operací se letadla účastnila na jaře 1943 z Guadalcanalu. VMF-124 zde své F4U-1 poprvé nasadila v boji 14. února.

Měsíc poté začala působit z letiště na Nové Georgii také námořní letka VF-17. Vzhledem k tomu, že problémy s technikou přistání na palubu řešili Američané dost dlouho, startovaly první Corsairy I (F4U-1), II (F4U-1A), III (F3A-1) a IV (FG-1) z britských letadlových lodí.

Britové v té době neměli dostatek vlastních stíhačů srovnatelných parametrů a tak piloti pro přiblížení požívali manévr, kdy přilétali k palubě šikmo a na poslední chvíli srovnali.

Novozélandské královské letectvo operovalo v Pacifiku s Corsairy od května 1944. Na amerických lodích se první F4U objevily až na jaře 1945. Stroje vyrábělo v té době licenčně již několik firem, Brewster Aeronautical Corp. jako F3A-1, Goodyear Aeronautical Corp. s označením FG-1.

Objevovaly se nové zdokonalené verze. Od 689. stroje byla do výroby zavedena verze F4U-1A s vypouklým překrytem pilotního prostoru, přičemž se objevila i na analogickém typu FG-1A. Následující typ F4U-1C vyrobený ve 200 kusové sérii byl osazen čtyřmi kanony M2 ráže 20 mm a F4U-1D (FG-1D a F3A-1D) opět se šesti kulomety, pumovými závěsníky a centrálním závěsníkem pro přídavnou palivovou nádrž. F4U-2 byla noční stíhací varianta s radiolokátorem v pouzdře u konce pravého křídla a F4U-1P s kamerou K-21 na zádi trupu.

Nejvýkonnější byla F4U-4. První prototyp označený F4U-4XA vzlétl 19. dubna 1944, druhý F4U-4XB 12. července a první sériový stroj 20. září roku 1944. Uplatněno bylo více než 3000 změn nicméně nejdůležitější byla zástavba motoru R-2800-18W série C se čtyřlistou vrtulí Hamilton Standard. Maximální vzletový výkon dosahoval 1552 kW. F4U-4B a C obdržely opět kanonovou výzroj v podobě čtyř M3 ráže 20 mm. Potřeba nočních stíhacích letounů vybavených radiolokátory vyůstila v obměny F4U-4E a F4U-4N. První vybavená radiolokátorem APS-4, druhá APS-6. K vlekání střeleckých terčů vznikla verze F4U-4K. 4. dubna 1946 vzlétl do vzduchu prototyp výškového stíhacího letounu XF4U-5 s novým motorem R-2800-32W série E s dvoustupňovým kompresorem.

Hlavňová výzbroj sestávala ze čtyř kanonů M3 T-31 ráže 20 mm, pilotní prostor byl již plně vyhřívaný. Sériové stroje byly produkovány od 1. května 1947 do 22. října 1951, včetně nočních stíhacích F4U-5N a F4U-5NL s vyhříváním náběžných hran a ocasních ploch a F4U-5P určenou k průzkumným letům. Speciálně pro korejskou válku vznikla bitevní varianta F4U-6 zalétaná 31. ledna 1952. Do bitevníků se montovaly motory R-2800-83W s jednostupňovým dvourychlostním kompresorem a přibylo dodatečné pancéřování.

Poslední sériovou variantou byl typ F4U-7 pro francuzské námořnictvo, které převzalo poslední 94. kus 31. ledna 1953. Francouzské Corsairy působily do května 1954 v Indočíně a v roce 1956 v Suezu při operaci "Mušketýr" z letadlových lodí Arromanches a La Fayette. Do července 1962 operovaly nad Alžírskem a ještě v roce 1963 nad tuniskou Bizertou. Poslední F4U-7 vyřadila letka 14F francouzského námořnictva v říjnu 1964. Mezi další uživatele náleželo také salvadorské a honduraské letectvo. Argentinské námořnictvo používalo F4U-5 a F4U-5N na letadlové lodi Independencia.

Zajímavosti

• Japonští vojáci Corsair přezdívali "Whistling death" - pištící smrt - kvůli charakteristickému zvuku motoru.
• Američtí piloti mu přezdívali například "bent wing widow-maker" - výrobce vdov se zalomeným křídlem, nebo také "Ensign eliminator" - eliminánor nováčků (právě kvůli špatnému výhledu při přistání).

Hlavní technické údaje F4U-1A

• Osádka: 1
• Rozpětí: 12,48 m
• Délka: 10,17 m
• Výška: 4,90 m
• Nosná plocha: 29,17 m²
• Hmotnost prázdného stroje: 4073 kg
• Maximální vzletová hmotnost: 6300 kg
• Maximální rychlost: 671 km/h
• Dostup: 11 200 m
• Počáteční stoupavost: 14,7 m/s
• Dolet: 1634 km
• Pohonná jednotka: dvouhvězdicový osmnáctiválec Pratt & Whitney R-2800-8W Double Wasp
• Výkon motoru: 2000/2250 hp (1491/1678 kW)

Výzbroj

• šest kulometů Browning M2 ráže 12,7 mm v křídle s celkovou zásobou 2350 nábojů (4×400 a 2×375 nábojů)
• maximálně 907 kg pum
• 8 raket ráže 127 mm

Zroj: ZDE

redakce Ostrava Online