Diskuse na nepříliš atraktivní téma, navíc - v pro jedince v aktivním pracovním procesu - ve zcela nevhodnou denní dobu, plynula klidně, mírumilovně a snad i nepříliš zajímavě až do chvíle, kdy do rádia zavolala pobouřená posluchačka.
Nasupeně sdělila, že se jmenuje Lucy, je jí 32 let, do práce nikdy jít nehodlá a všichni, co tam pravidelně chodí a ještě k tomu odvádí daně, jsou dle jejího názoru idioti. Rozčílilo ji, jakým způsobem hosté mluví o lidech, jako je ona, kteří jsou dobrovolně bez práce a na státních dávkách, neboť se domnívá, že je dobrý člověk. Prý se měla vždy dobře a nějakou práci k tomu nepotřebuje. Čas tráví poleháváním a kouřením trávy.
Na otázku zaskočeného moderátora, kterému se podařilo ji udržet na lince, jak vypadá finanční rozpočet její rodiny, odpověděla, že za nájem utratí měsíčně 50 dolarů, ačkoliv normální nájem by činil 600 dolarů. Je totiž sociálně slabá. Dostává 425 dolarů měsíčně formou potravinových lístků. Jinak k životu potřebuje pouze mobil a trávu, přičemž toto hradí z příspěvků na potomky.
"Máte nějaké děti, Lucy?" zeptal se jeden z hostů.
"Mám tři děti."
"A váš manžel pracuje?"
"Bude pracovat tu a tam. Na částečný úvazek. Ale ne moc. Necítí potřebu."
"Stejně dostává dávky?"
"Jo. To jsou rodinné dávky."
Následně vyjadřuje znechucení, že dle názoru hostů jen ti, kteří pracují, jsou dobří lidé a popisuje svůj typický den:
"Myslím, že sedím doma, navštěvuji přátele a občas kouřím trávu."
Podobným životem, jako ona s manželem a dětmi, žili prý již oba její rodiče. Hosty označuje za "kazatele morálky", platiče daní za idioty, připouští, že pracovat by mohla, ale nechce. Nevidí důvod, na naléhání hostů, aby dali s manželem alespoň dobrý příklad svým dětem, znovu opakuje, že také její rodiče nepracovali.
Po tomto úžasném výstupu se Lucy rozloučila a rozproudila se debata o daních a dávkách. Vzhledem k tomu, že KLBJ je pro-republikánskou stanicí, diskutovalo se o tom, jak se Demokraté snaží tímto způsobem uplácet své voliče a zároveň zvyšovat daně těm, kteří jsou produktivní a daří se jim.
Tento problém je však zcela nadstranický a je aplikovatelný na všechny současné demokratické státy.
Ano, Lucy a její manžel mají také volební právo. A jejich hlas má stejnou cenu jako hlas kteréhokoliv jiného občana. Státu nedávají nic, stát pouze jednosměrně dává jim, přesto mohou rozhodovat o jeho dalším směřování. Stejným podílem, jako všichni ostatní, kteří jim na tento spokojený život přispívají.
Těžko říci, zda-li je tento systém - dle čisté majority - právě ideální pro samotné udržení demokracie.
Lucie Amálie Sulovská
blog.idnes.cz
